Je čtvrtek, 3. března 1983. Asi čtyřicet kilometrů severně od Prahy, v Liblicích u Mělníka, v nádherném reprezentačním sálu barokního zámku, jenž nyní slouží jako Dům vědeckých pracovníků Československé akadémie věd, se koná slavnostní večer na závěr XV. Semináře Řež — Krakov — Rossendorf — Kijev. Vědci ze čtyř spřátelených středisek jaderného výzkumu v uvedených čtyřech městech čtyř spřátelených zemí, kteří si zde po několik dnů na oficiálních zasedáních vyměňovali zkušenosti a poznatky o výsledcích své práce z oboru fyziky atomového jádra, se nyní sešli k neformální společenské besedě u studené mísy a sklenky vína. Skupinky u stolů hovoří o všem možném, vzpomínají na dřívější setkání, mluví o svých dojmech, sdělují si novinky z jednotlivých ústavů, ptají se na poměry ve svých zemích, diskutují o aktualitách, vykládají si anekdoty. Zaznívá čeština, ruština, angličtina, polština i němčina. Tvoří se improvizovaná skupina na klavír a foukací harmoniku, někteří se pokoušejí zpívat, zaznívají lidové melodie v různých jazycích.
Přijel jsem do Liblic z Krakova jako člen polské delegace, zároveň jsem však přijel do země, v níž jsem se narodil a ztrávil většinu života. V řežském ústavu jsem pracoval asi šestnáct let, není proto divu, že když jsem se před jedenácti lety vrátil jako repatriant do Polska, zanechal jsem zde kus srdce a mnoho blízkých přátel. Nyní mám mnoho z nich kolem sebe a máme pochopitelně hodně věcí, které si chceme říci. Jsou to lidé, s nimiž jsme hned po studiích začínali práci v ústavu, spolu jsme během let uveřejnili desítky odborných publikací, spolu jsme získávali vědecké hodnosti, spolu jsme přijímali ceny Akadémie věd, spolu jsme si také sdíleli radosti i starosti soukromého života. Setkání s takovými lidmi po letech nemůže pochopitelně vyznít lhostejně a formálně. Sedím tedy s Jardou Honzátkem, dlouholetým spolupracovníkem při experimentech na jaderném reaktoru, s Bohušem Chalupou, vřelým stoupencem mých světoborných fyzikálních teorií, se Zdeňkem Kosinou, s nímž jsme spolu pracovali na počítacích strojích a dělali experty v Iráku, a je zde ještě mnoho dalších, s nimiž si tykám, a kteří mě stále ještě oslovují důvěrným: „Pepane”. Vzpomínáme tedy, ať už slovy, nebo jen v myšlenkách, a toto vzpomínání oživuje prošlou čtvrtinu století našeho života a dává zašlým dojmům a událostem novou barvu a svěžest. Úryvky rozhovorů, myšlenek, vzpomínek a zpráv dopadají jako nespočetné kapky deště. Vše je tak podobné jako před lety, a současně tak odlišné. Zmizeli naši fyzikální otcové, profesoři Běhounek, Petržílka a jiní, kteří obvykle vedli, předsedali, referovali a reprezentovali. Z nesmělých začátečníků jsme se stali iniciátory. Teď my vedeme, předsedáme, referujeme a reprezentujeme. Naše děti, k jejichž narození jsme si blahopřávali, končí školy nebo zakládají rodiny. Někteří z nás již mluví o svých vnoučatech.
Odpoledne jsme byli na exkursi v Řeži. Místo abych s ostatními prohlížel reaktor a isochronní cyklotron, dal jsem přednost posezení s dalšími přáteli: Jardou Vávrou, s nímž jsme před více než dvaceti roky spolu „bádali” v Dubně, Klementem Konečným, milým, sympatickým římskokatolíkem, který mi s oblibou říkával „bratře”, Jirkou Kvítkem, Pavlem Zemanem a dalšími. Včera jsem navštívil Mirka Litomiského, kolegu ještě z vysoké školy, českobratrského evangelíka, jehož jsem vždy obdivoval pro jeho nevšední ochotu k obětavé službě, který po roce 1968 musel opustit ústav v Řeži. Jeho dva kluci, s nimiž moje dcera Bohunka pobíhala v roce 1962 po cestičkách na nábřeží Volhy, jsou nyní statní vousatí mladí muži. Totéž platí o synech Mirka Juny, který při mém odchodu z Řeže mi nahrál pásku s dojemnými slovy na rozloučenou a symfonickou hudbou ve vlastním provedení. Josef Schmid mi řekl do telefonu, že jeho dcera Alenka, s níž se kdysi dávno moje Bohunka fotila u dortu s jednou svíčkou, je již vdaná. Dcery Jirky Kopeckého, který je nyní v Holandsku, jsou už také dospělé. Jirka Skřivánek již léta není mezi námi.
Kapky deště prší dále, slévají se v potůčky, posléze tvoří jeden proud a vrcholí v monotónní hluk vodopádu: Stárneme! Tento poznatek je společným jmenovatelem toho všeho, co v těchto několika dnech slyším a vnímám. V tomto hluku je smícháno všecko: změněný vzhled mých přátel a jejich dětí, mezery v jejich řadách, obrysy liblického hřbitova na obzoru, rakev a pohřební věnce s před čtrnácti dnů, historické scény na stropních malbách zámeckých sálů, hesla a plakáty k pětatřicátému výročí Února, pražské metro i desetiletý most přes Nuselské údolí. Stárneme! Je to kruté a ve společnosti je netaktní o tom mluvit, avšak je to tvrdá realita. Uplynulá léta zanechala své výrazné stopy. Jsou to stejní lidé, a přece jiní. Někdo přišedivělý, někdo připlešatělý, někdo přitloustlý, někdo přihrbený. Setkáváme-li se s někým často, korigujeme si průběžně podvědomě jeho obraz ve své paměti a pozvolné změny nám takto uniknou. Nyní si připadám jako kosmonaut, který se vrátil z cesty vesmírem, konané relativistickou rychlostí, a nyní shledává, že čas na Zemi pokročil mnohem více, než jeho vlastní. Pochopitelně, že stárnu i já. Svědčí o tom můj vzhled i dvě vnučky, avšak svůj vzhled jsem si korigoval průběžně pomocí zrcadla, kdežto u mých přátel je zde časová diskontinuita, jejíž výmluvnost nyní na mne doléhá tím dotěrným hukotem vodopádu: Stárneme!
Pomalu v této syntéze přestávám vnímat jednotlivosti. Říkám něco o únavě a chystám se k odchodu. Asi kolem jedenácti se zvedám, nechávám na stole skoro plnou sklenku vína a opouštím sál. Loučení bude až zítra. Uléhám do antické postele, čtu si ještě jako obvykle kapitolu z Nového zákona a usínám. Přes únavu spím však pouze asi půldruhé hodiny. Budím se, jsem docela svěží, myšlenky začínají pracovat, a ten šum vodopádu je tu opět: Stárneme! Kdy sem zase přijedu? Jak potom bude vypadat Praha? Jak budou vypadat moji přátelé? Jak bude vypadat Pepík Holeček a Eda Kulič, které jsem nyní nezastihl? Potkám ještě Honzu Urbance, který prý není zcela zdráv?
Začínám se v mysli modlit. Není to nic neobvyklého. Dělávám to často, mezi jinými také probudím-li se v noci. Neodříkávám žádné páternostry, nýbrž jednoduše rozmlouvám s Bohem, který je mým důvěrným přítelem, o tom, co mě zrovna zaměstnává. Konktétně nyní mu chci poděkovat za to, že se dokonale postaral o moji budoucnost, že mě stárnutí neděsí, neboť mě nepřibližuje mému konci, nýbrž naopak, nádhernému, novému počátku bez konce. Je to pro mne realita, nemusím se nikterak přesvědčovat, že tomu tak je, mám plnou vnitřní jistotu, která mi dává klid a uspokojení. Mohu se klidně dívat do otevřeného hrobu, mohu klidně přemýšlet o svém vlastním pohřbu. Vím, komu za to vděčím, a proto modlitba není zvykem či povinností, nýbrž spontánním projevem mých citů a vnitřní potřebou. Náhle však, pozor! Jsou zde „signály z vesmíru”. Již dlouho vím, že modlitba není monolog nýbrž dialog. Jako mnohokrát, poznávám to i nyní. Bůh odpovídá. A odpovídá nečekaně jemnou avšak určitou výčitkou:
— Nejsi náhodou sobecký? Nezapomněls na své poslání? —
Chcěl bych přesně vysvětlit, o čem zde mluvím. Neměl jsem žádné vidění, neslyšel jsem žádný Boží hlas. Ty hořejší otázky jsem formuloval sám. Bylo by nemístné zřídit kapličku nebo zazdít pamětní desku na místě, kde k Pepanovi promluvil Bůh. Ostatně v českých zemích se to stejně nemůže stát, spíše by tomu byli nakloněni moji krajané. Nepodvádím však ani nevtipkuji tvrdím-li, že jsem dostal od Boha odpověď. Jihokorejský letniční kazatel Jongi Čo vysvětlil tuto věc svému chlapci takto: „Bůh přichází jako myšlenka.” Je třeba podtrhnout slůvko „jako”. Bůh není myšlenka nýbrž přichází jako myšlenka. Duch svatý, jenž je tou formou Boží existence, již Bůh používá při svém působení v člověku a skrze člověka, koresponduje s člověkem přímo v myšlenkách, bez kódovací pomůcky, jakou je lidská řeč. Boží odpověď či vnuknutí se tedy objevuje v člověku v podobě myšlenky, od obyčejných myšlenek se však odlišuje tím, že se zpravidla objevuje znenadání a její obsah nutí člověka k závěru, že ji nevytvořil sám ve svém mozku. Vyžaduje to jistou zkušenost a nejsou vyloučeny ani omyly, je to však způsob rozhovoru s Bohem zcela běžný u těch, pro něž je Bůh realitou.
Pojednou tedy zcela určitě vím, že má spokojenost a vděčnost nejsou zdaleka všechno, co Bůh ode mne očekává. A hned se hlásí známé biblické texty:
— Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky… [1]
— Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své… [2]
Nestyděl jsem se za svou víru. Vědělo se o ní a měl jsem ji v kádrových materiálech. Jelikož jsem po nějakou dobu bydlel v budově modlitebny v Soukenické ulici, smáli se mi někteří, že spávám za oltářem. Odmítal jsem používat nebo opakovat sprostá slova a bylo známo, že není se mnou žádné pořízení u lihovin. Nebo jsem se snad přece jen styděl? Přestávám si být nyní tak zcela jist. Vždyť jsem jim toho řekl tak málo. Mluvili jsme o lecčems, nezřídka také o otázkách náboženských, nikdy však nedošlo na konkrétní věci mého osobního vztahu k Bohu a na jeho realitu v mém životě. Cítím teď, že to byla moje chyba. Boží výtka je zcela oprávněná.
— Promiň, můj Pane. Choval jsem se sobecky. Nedbal jsem svého poslání. Mohu to nějak napravit? — A vzápětí je tu nová myšlenka, konkrétní a určitá:
— Piš! Napiš dopis přátelům. Vyjádři v něm všechno to, co jsem pro tebe udělal. Vysvětli, jak je to možné, že jako vzdělaný člověk konce dvacátého století, a k tomu ještě s vědeckou hodností, věříš v Boha. Popiš jim svůj největší objev, který není obsažen v tvých vědeckých publikacích. Ukaž jim objektivní realitu, existující mimo hmotu, jejíž existenci pokládají za nemožnou. Ukaž jim cestu, jak je možno ji objevit a do ní vstoupit.
— Budu však toho schopen, Pane? Nemluvil jsem česky již jedenáct let. Znalost češtiny mě sice v Polsku přivedla až do řad členů tvůrčího Svazu polských překladatelů a tlumočníků, avšak na literární činnost v češtině jsem nikdy nepomýšlel. A jak dám dohromady ty zdánlivě protikladné póly: vědu a náboženství? Vždyť pro statistického Čecha, obzvláště vzdělaného, Bůh prakticky ani neexistuje. Existuje jen jakýsi pámbíček, jakožto dávno překonaný symbol slabomyslnosti, zpátečnictví a tmářství.
— Právě proto musíš psát. A nejen svým přátelům. —
A již vidím další obrazy z minulosti. Pochodují v mých představách kolegové z období studií na vysoké škole: kamarádi z brněnské Přírodovědecké fakulty, s nimiž jsem se rozešel před sedmadvaceti lety, spolužáci z Polského gymnasia v Českém Těšíně, s nimiž jsem se rozešel před dvaatřiceti lety, a kamarádi z dětství v mé rodné obci Dolním Žukově, s nimiž jsem se rozešel před osmatřiceti lety.
Pojednou mě tato myšlenka uchvacuje. Toto je také zákonité. Požaduje-li Bůh na člověku nějakou službu, postará se o to, aby to člověk dělal rád a s nadšením. Ano, musím napsat dopis přátelům. Přátelům z dětství, ze školy, ze studií, ze zaměstnání, avšak také přátelům neznámým, s nimiž jsem po desítky let nasedal do tramvají, tlačil se ve vlacích, stával ve frontách, míjel se na chodnících, ale také těm, které jsem nikdy nepotkal ani neviděl.
A vím již také určitě, že to dovedu. Totiž ne já, ale spolu s mým největším Přítelem, bude-li, jak zaslíbil, obohacovat moje myšlenky svými myšlenkami.
— …Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. [3]
— Ano, Pane. Chodíme už spolu dost dlouho, abych věděl, že spolu
dovedeme všecko. Ten dopis musí být napsán, a musí být napsán
rychle.
Odkazy na biblická místa
[1] Sk 1: 8
[2] L 9: 26
[3] J 14: 26 Fp 4: 13